Kdo jsem?

Jsem vystudovaná strojařka a strojařina mě dlouho živila na plný úvazek. Pracuji v malé strojírenské firmě na pozici kontroly kvality. Jsem jednou z mála žen v jinak mužském kolektivu. Kdo by si neužíval pozorností mužů, že dámy?

Bohužel, ne vše je vždy zalité sluncem. Nejistota ohledně budoucnosti naší malé firmy – zda budeme prodáni, rozpuštěni, nebo budeme pokračovat ve specifické výrobě – se odrazila na mém zdraví. Obavy a vnitřní nejistota vyústily v kolotoč hospitalizací.

Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Přála jsem si změnu, protože deprese mě začaly pohlcovat. Neuměla jsem mluvit o svých problémech, i když mě rodina držela nad vodou, lehká pořízení se mnou nebylo. K mým zdravotním problémům se přidal poslední hřebíček, který mě srazil na kolena – částečný invalidní důchod z důvodu inkontinence stolice.

Náhody prý neexistují – ale co když přeci? Díky „postižení“ jsem hledala řešení, ovšem bez velkých výsledku. O tomto problému se nikomu mluvit nechce, natož veřejně. Chápu, ani mě tenkrát do řeči moc nebylo.

Uzavřela jsem se do své bubliny, z domu vycházela jen v nejnutnějších případech a to vždy pouze cestou, kde jsem měla zmapované, že jsou funkční toalety. A pokud jsem šla na procházku, tak podél polí, kde potkáte minimum lidí. Úplně jsem vyřadila sport, kulturu, návštěvy, prostě větší počet lidí na jednom místě a nemožnost odejít na toaletu.

Cesty k uzdravení bývají krkolomné. V té době jsem si k sobě znovu přitáhla dvě úžasné duše. Jednu ve formě fyzioterapie a druhou, která mi poodkryla roušku tajemství v podobě podnikání. Ta první mě naučila a stále učí jak správně pracovat s pánevním dnem, protože je velký omyl myslet si, že inkontinence postihuje pouze starší ženy. Zároveň mi vysvětlila, že necvičit je velký omyl. Vrátila jsem se tedy k dlouhým procházkám, jízdě na kole a plavání a postupně jsem přidala i otužování, které mě zcela pohltilo. Přerušenou dráhu nervu neobnovím, to vím, ale mohu eliminovat potíže a to se mi daří.